Kdepak, kolem poledne mě nikdo rušit nebude. Zaujala jsem pozici pěkně stočená v dolíku našeho prostěradla, který jsem si předtím velmi pečlivě vytvořila. Alfík nechtěl být rušen už vůbec, takže se zahrabal kamsi hodně hluboko do útrob pelechu a nebyl z něj vidět ani chlup. Stočila jsem se do úhledného klubíčka, schovala zoubky i jazyk a zavřela oči. Zatímco jsem se oddávala sladkému snění, mám ten dojem, že se tu někdo objevil a okukoval mě, s takovou divnou černou věcí v ruce. Nenápadně jsem pootevřela jedno očko, abych nebyla spozorována a dál dělala, že tvrdě spím. Ta věc na mě také koukala, svým hlubokým lesklým sklem. Nevím co to má být, ale mám podezření, že ta věc nějakým způsobem zaznamenává naše obrázky. Občas v ní cvakne, sem tam se zablýskne. Nechápu, jak je možné, že tak rychle namaluje všechno, co zrovna vidí. Přece nemůže být rychlejší, než my fretky? Já tomu ale přijdu na kloub!
Vaše Píšťalka
Žádné komentáře:
Okomentovat