Gumová slepice byla příliš daleko aneb nechoďte bosí!

Jakoby to ráno nestačilo, nevím co mě to popadlo, ale po příchodu domů se z totálně zamuchlaného hadru vynořila nejdřív jedna světlá chlupatá hlavička a toužebně hleděla směrem k dvířkům voliéry a chvilku na to i druhá, tmavá, chlupatá hlavička, která s hleděním neztrácela čas a okamžitě visela na voliéře, dožadujíc se vypuštění do divočiny. Chyba lávky, vždyť ta divočina byla právě bezpečně zavřená uvnitř. Dobrá tedy, pustím je proběhnout, v tom snad nebude žádný problém, vždyť vypadají tak roztomile. Otevřel jsem tedy dvířka voliéry a jemně sundal visící Píšťalku. Alfík mezitím vyrazil tryskem z voliéry a už se proháněl po pokoji. Krása. Držel jsem v ruce Píšťalku, pečlivě si dávajíc pozor, aby její nabroušená zubiska nemohla přijít 

do kontaktu se mnou. Znáte nás muže, musíme si každý problém náležitě technicky zhodnotit. K posteli to mám tři kroky a budu doufat, že až se tam dostanu, pozice před šplhající Píšťalkou uhájím ve zdraví. Když položím Píšťalku na zem, zpátky do voliéry, určitě stihnu přeběhnout na postel dřív, než vystartuje ven. OK, jdu na to. Píšťalku jsem šoupnul za dvířka voliéry a... než jsem stihl udělat první krok, už kvokala přede mnou. Hu hu hu! Kvok! Ajaj, co teď. Odhalil jsem chybu v plánu, bohužel příliš pozdě. Gumová pískací slepice ležela nedaleko ode mě, ovšem mezi jí a mnou byl naježený tchoř mající neskutečnou touhu hrát si na kousanou. Nevzdával jsem to. Ráno jsem Píše také chytil v letu, tak to dokážu znovu. Nedokázal. Vše se událo tak rychle, že ani nevím jak, ale výsledek byl asi takový: Poskakoval jsem po jedné noze, sám sebe proklínajíc, že jsem si nevzal pantofle. Druhou nohu jsem měl ve vzduchu, na půl žerdi mi z ní visela fusekle a na fusekli tchoř. Děsná prča, fakt že jo. Doporučuje 9 z 10 tchořů. Po chvilce se fusekle poroučela i s tchořem k zemi. Píš nakonec boj vyhrála a s hlasitým kvokáním oslavovala právě ukořistěnou ponožku. Jak jinak než vítězným bojovým tancem (čti poskakováním). Využil jsem onoho momentu a bleskurychle obsadil alespoň trochu bezpečnou postel a se slzou v oku se loučil s oblíbenou ponožkou, kterou už také objevil Alf a začala mela o to, komu nakonec ten báječný poklad bude patřit. Měl jsem chvíli klidu a začal spřádat partyzánský plán. Samozřejmě jsem měl něco, co oba chlupaté hady naprosto odláká od jakýchkoliv záměrů s mým kusem oblečení. Vitamínová pasta, no jistě! Vylákal jsem na ní nepřítele a nemilosrdně je oba zavřel zpátky do voliéry. Celý zpocený jsem si vítězoslavně natáhl poněkud oslintanou ponožku a hlasitě si oddechl. Takže přátelé, není potřeba se mučit v posilovnách, není potřeba ve vedru jezdit na kole, nebo vykonávat jakékoliv jiné sportovní aktivity. Stačí si pořídit fretky! :)